Je 8.50 ráno a já stojím před stanicí profesionálních hasičů v Kojetíně. Dnes slouží směna C. Zvoním na zvonek a během minuty mi přichází otevřít jeden z hasičů, Daniel. Hned mě vede po schodech do denní místnosti v prvním patře. „Začátek služby klidnej?“ ptám se. „Jo, klidnej. Akorát techniku nemáme, na kterou jsme zvyklí. Máme teď Tatru z Přerova,“ odpovídá mi Marek, další ze sloužících hasičů. Kluky ze stanice tu znám, a proto si tykáme.
Po chodbě už se rozléhá hvízdání. Přichází velitel stanice HZS Kojetín, Miroslav Charvát. Hned mě zdraví a předávám mu brownies, které jsem přinesla. Není to poprvé, co tu jsem a vím, že místní kluci jsou přes sladké a vždycky je to trošku obměkčí. „Děkujeme. Já mám doma taky Brownie, ale psa,“ hned mi odpovídá se smíchem.
Profesionální hasiči v Kojetíně fungují už od roku 1969 a během té doby prošla místní stanice mnohými změnami, zejména těmi stavebními. „Teď stojíme v nové přístavbě stanice, která se otevírala v roce 2001. Díky ní se rozšířila o tři garáže a prostory nad ní, které kluci využívají. Třeba jako tuhle posilovnu, kde kluci dostávají do těla, aby měli fyzickou zdatnost. Pod námi jsou garáže, tam pak spolu zajdeme,“ provází mě po stanici velitel. V současnosti tu slouží 16 hasičů. Velitel stanice a tři směny po pěti hasičích.
Cestou po chodbě mě po levé straně hned zaujme nápis „POZOR SKLUZ“, který visí na dveřích. Ty hned velitel stanice otevírá. „Tady máme skluz, takovej klasickej hasičskej. To jsou tyče, aby chlapi sjeli dolů a nemuseli to jít při vyhlášení poplachu po schodech. Takže takovej rychlej přesun z horního patra dolů do garáží.“ Celkovou výšku skluzu, od podlahy k podlaze odhaduji kolem čtyř metrů. Jdu si vyfotit pohled dolů a je mi hned jasné, že dolů bych se sklouznout nechtěla. „Opatrně ať nespadnete,“ volá na mě a ještě dodává: „Na ostatních stanicích mají i delší skluzy, třeba v Přerově.“
Za dvě minuty musí vyjet
Pokračujeme v prohlídce. Mají tu dvě ložnice. Sloužící hasiči tu můžou odpočívat během noční pohotovosti, kterou mají od jedenácti večer až do šesté hodiny ranní. I během odpočinku ale musí do dvou minut od vyhlášení poplachu vyjet k zásahu. Ovšem, že by tu některý z hasičů tvrdě usnul, to nehrozí. „Zatím se tu nic takového nestalo. Totiž když vyhlásí poplach, tak se rozsvítí všechna světla, spustí se v ampliónech vykládání, co se děje, informace o zásahu, a to všechny spolehlivě probere.“
Celý den na stanici má svůj řád, ten je rozdělen na organizační a operační. Organizační znamená běžný život na stanici. V sedm hodin ráno začíná nová směna přebíráním techniky a pracoviště, v osm je porada velitele jednotky a pak začíná program ve formě školení, kondičních jízd, výcviků, oprav budovy. Ten trvá až do oběda. Odpoledne se znovu školí, uklízí se stanice a další aktivity, které souvisí se životem na stanici. Když dojde k vyhlášení poplachu, přechází se z organizačního na operační a jede se k zásahu.
Velkou část zásahů kojetínských hasičů tvoří technické pomoci a dopravní nehody. „Teď dodělávají dálnici z Přerova, takže počítáme s nárůstem dopravy. Otevřel se Amazon, to taky přidalo na dopravě. Požárů je čím dál tím míň. Na tu naši malou stanici máme kolem 18 požárů za rok. Loni jsme měli kolem 240 událostí, ale to bylo hodně dopravních nehod a technických pomocí,“ říká Miroslav Charvát a dodává: „Hodně jezdíme na Němčicko a Prostějovsko, protože 80 % našeho hasebního obvodu je Prostějovsko, na Přerovsku máme akorát území po Tovačov, Měrovice, Stříbrnice a Křenovice.“ Asi nestačím skrývat své udivení, když Kojetín leží v okrese Přerov, má na starosti Prostějovsko, a tak mně velitel stanice hned vysvětluje: „Hasiči totiž neznají hranice. My jezdíme i na Kroměřížsko, Vyškovsko a oni zase jezdí k nám. Když je potřeba, jedeme kamkoliv.“
Dřív jezdili ke zdravotním zásahům, strukturu výjezdů ovlivnil i Amazon
Otevřením zdravotnické záchranné služby v Kojetíně na podzim loňského roku se změnilo i složení výjezdů. „Předtím se hodně jezdilo na neodkladnou zdravotní péči s využitím AED, tvořilo to kolem třiceti zásahů. Teď je to zhruba kolem patnácti,“ vysvětluje velitel. Hasiči ale fungují s místní ZZS v úzké spolupráci a pomáhají při transportu pacientů, nebo otevírání bytů. Spektrum zásahů, ke kterým hasiči v dnešní době vyjíždí se neustále rozšiřuje a v poslední době přibývá i lesních požárů. „Já osobně jsem byl pomáhat v Hřensku. Trvalo to pět dní i s cestou. Mí kluci měli jet do Řecka, ale nakonec to nevyšlo. Hlavně proto, že jsme malá stanice a nemáme tolik lidí na doplnění stavů,“ říká mi velitel. Na kojetínské stanici je běžný počet pět lidí na směně, přitom minimální stav jsou čtyři. Z toho musí být jeden velitel a jeden strojník.
Při podstavu pak dochází k pohotovostem hasičů z ostatních směn. K těm se přistupuje i během dlouhotrvajících zásahů. „Povolám si kluky do pohotovosti, abychom měli zabezpečenou požární ochranu pro město Kojetín a okolí. Ta je placená, ale neptejte se mě kolik, nejsem mzdová účetní. Samozřejmě když ale během pohotovosti vyjedou na výjezd, tak mají stoprocentní plat,“ zasvěcuje mě Charvát.
Součástí stanice jsou i kanceláře, třeba pro velitele družstev. Mají tu všechno, co potřebují k výkonu své práce. Telefony, digitální a analogové radiostanice, podklady pro odbornou přípravu a praktický výcvik. Nezbytnou součástí je i klasické kancelářské vybavení, protože dneska je to o papírech víc než kdy předtím. „Dneska tu máme zastupujícího velitele, protože Honzík, vedoucí směny C, si vzal dovolenou. Dan chystá právě odbornou přípravu na dnešek. Je to tak?“ ptá se velitel stanice. „Jojo, dneska máme v odborné přípravě naplánované BOZP při manipulaci s plavidlem,“ potvrzuje zastupující velitel družstva.
„A tady je kuchyň.“ Dozvídám se hned v další místnosti. Většinou si sloužící hasiči vozí jídlo z domu, jen výjimečně si tu něco uvaří. „Na oběd máme totiž půl hodiny, tak moc není čas.“ To samé i snídaně a večeře. Na pravidelnou stravu tu ale dbají. „Jak totiž říká náš pan ředitel: Nenajezený hasič, naštvaný hasič,“ směje se Charvát.
Následuje denní místnost pro školení, odpočinek, nebo sledování televize. Dále čistá šatna, kde se kluci při nástupu do směny převlékají z civilu do pracovního stejnokroje. Celé první patro máme prohlédnuté a jde se dolů po schodech, do chemické dílny, špinavé šatny a do garáží.
V chemické dílně je mně už jasné, že se dostáváme k technice používané u zásahů. V regálu jsou vyskládané vzduchové láhve a magnetky se jmény sborů z přilehlého okolí. Práce profesionálních hasičů v Kojetíně totiž obnáší i záštitu nad jednotkami dobrovolných hasičů, které spadají do jejich hasebního obvodu. Součástí takové záštity je péče o dýchací přístroje, revize, pomoc v odborné přípravě, nebo v dotacích.
Chemici tu mají i počítač. Mám to štěstí, že zrovna jeden z hasičů, Marek Ohlídal, zapisuje nasbíraná data do tabulek a můžu mu nahlédnout pod ruce. V těch tabulkách bych se ztratila. „Už je to 17 let, co jsem profesionální hasič. Začátky tady na stanici byly v pohodě, měl jsem tu kolegu ze své obce. Hasičskou školu vystudovanou nemám, studoval jsem autoelektrikáře s nástavbou, ale to, že chci být hasičem začalo už u sboru dobrovolných hasičů v Křenovicích,“ popisuje Marek, strojník a zastupující technik na směně.
Pokračujeme do garáží. V první části neboli staré budově, je výšková technika, velitelské auto a čtyřkolka, kterou hasiči slavnostně obdrželi sponzorským darem minulý týden. V druhé části garáží, nové budově, jsou další dvě auta, člun a také dvě obrazovky, na kterých jsou k vidění mapy a aktuální přehled počasí. Standardně tu bývá Scania, ale ta je teď na servisní prohlídce v Uherském Brodě. „Takže tu máme záložní auto, Tatru z Přerova. A vedle je nová Tatra s kombinovaným hašením, která byla nasazena i v Hřensku na dodávku vody a na hašení,“ hned komentuje techniku velitel stanice.
Nejhorší jsou zásahy s dětmi, nejvtipnější ty s kočkami
Poslední výjezd od mé návštěvy tu měli v pondělí ráno. Dopravní nehodu v Tovačově, auto na střeše. „Největší zásah, co si kromě Hřenska pamatuju, je požár v chropyňském Technoplastu v dubnu v roce 2011.“ Tehdy došlo k celkové škodě 300 milionů korun a k místu požáru vyjelo na 67 jednotek hasičů ze čtyř krajů a také policejní vrtulník s bambi vakem. Jako nejhorší zásahy popisuje velitel stanice ty s dětmi. „Asi je to stejné u všech hasičů, ale vždycky je nejhorší, když tam jsou děti. Z toho se chlapi dlouho dostávají, včetně mě,“ pokračuje velitel Charvát.
Nedá mi to a musím se zeptat i na kuriózní výjezdy. „Tak určitě jsou to kočky, ty jsme sundávali třeba z okapu. Jednou se ale stalo, když jsme měli sundávat kočku ze stromu, že než jsme přistavili žebříky, tak nám kočka utekla. Ale na nějaký extra speciální výjezd si teď nevzpomenu,“ popisuje s pobavením Miroslav Charvát.
Opodál mezitím kluci zkouší nové rukavice, které dostali. Jedním z nich je i Jan Bednář, strojník dnešní směny. Ten si tímto povoláním splnil svůj sen a přeměnil zálibu ve svoji profesi. Zároveň už teď doma vychovává další generaci hasičů.
„Syna k hasičině vedeme, patří k mladým hasičům a vždycky říká, že chce být jak táta,“ pyšní se Jan Bednář a dodává: „Dcerka bude mít příští týden čtyři roky, ale tu to zatím nezajímá, takže uvidíme, co v budoucnu.“
Tady už ale má prohlídka končí, klukům za pár minut začíná školení. Loučím se a odjíždím domů. Pak už jen dostávám zprávu: „Brownies byly výborné, klidně můžete jezdit častěji na reportáž.“
